spacer
spacer spacer
spacer spacer
spacer
Znak městysu - jdi na hlavní stranu Jdi na hlavní stranu     Rádio Blaník                                            
barva webu:  spacerspacerspacerspacerspacerspacerspacer
spacer
spacer
spacer

-  Zákl. charakteristika
-  Historie
-  Příroda
-  Flora
-  Fauna
-  Neživá příroda
-  Tereza Smrčinová: Jan Dismas Zelenka.
-  Monografie Jan Dismas Zelenka
-  Vladimír Hirsch: J.D.Zelenka - opomíjený génius
-  František Lego: Zlaté doly v Roudném u Blaníka.
-  Ing. Václav Zemek: Historie zlatodolu Roudný.
-  Emanuel Salomon
-  Prameny
Emanuel Salomon




Polní podmaršálek Emanuel Salomon svobodný pán z
Friedbergu-Mírohorský

Feldmarschalleutnant Emanuel Salomon Freiherr von Friedberg-Mírohorský

Narozen 18.ledna 1829 v Praze.
Zemřel 10.prosince 1908 v Praze

 V roce 2008 uplyne 100 let od vydání závěrečného XXVII. dílu základní řady
"Ottova slovníku naučného" a zároveň sté výročí úmrtí
jednoho z významných přispívatelů do tohoto zlomového díla v české kultuře,
zajímavého muže mnohostranného talentu, rakouského vojáka a českého malíře,
spisovatele, vlastence -
Emanuela Salomona svobodného pána z Friedbergu - Mírohorského

(Obr.I)

Narodil se 18.ledna 1829 v Praze jako jediné dítě z prvního manželství svého
otce, hospodářského rady a pachtýře Augustina Ignáce Salomona z Friedbergu (
*1795, + 1870) s Terezií Fialkovou ( *1803 , +1829) a při křtu v kostele u Panny
Marie Sněžné v Novém Městě pražském obdržel jména Emanuel Josef August František
Karel. Jeho matka však 8 dní po jeho porodu ( 26.1.1829) v šestinedělí zemřela.
Přestože již tedy nemohla sama mít na výchovu mladého Emanuela vliv, zůstala tu
její rodina, kdy především její bratr - Emanuelův strýc -
Mořic
Fialka
( 1809 - 1869) nesporně ovlivnil jeho české vlastenectví a svým
postojem, chováním a názory zejména na vztah Slovanů a Němců v rakouské říši
pomohl formoval celý budoucí životní postoj svého synovce.

Sám Mořic
Fialka
vstoupil po absolvování gymnázia do armády, sloužil u slavného 28.
pěšího pluku, v letech 1838 - 1844 působil jako učitel českého jazyka na
Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, pak se svým kmenovým
plukem prodělal boje v letech 1848 - 49 i v r.1859. Téhož roku byl povýšen do
šlechtického stavu a v r. 1864 odchází jako plukovník do výslužby. Svému synovci
však byl vždy vzorem nejenom jako zasloužilý důstojník, ale i svou prací
národnostní, jako pilný dopisující přispěvatel do mnoha českých novin a
časopisů, literární a překladatelskou činností - přeložil r. 1843 do češtiny
např. "Nový cvičební řád c.k. pěchoty" , ale v letech
1843 - 44 mimo jiné i román "Oliver Twist" Ch.
Dickense a další jeho díla. Tuto lásku k rodnému jazyku upevňoval i u svého
synovce a ten se od mládí hrdě hlásil ke všemu českému. Podobně jako v 17.
století byl predikát Salomonů latinizován do podoby " de Monte
Pacis"
, si pod vlivem vědomí k české národnosti Emanuel Salomon z
Friedbergu počeštil příjmení na "Mírohorský". Nesporně
jej v tomto ovlivnil i jeho spolužák z pražského gymnázia v Klementinu Adalbert
Fingerhut známý spíše pod svým pozdějším českým přepisem svého jména - Vojta
Náprstek. Jako jeho spolužák Emanuel Salomon z Friedbergů - Mírohorský si tehdy
poznamenal:

"Mezi spolužáky zvláště milými byl také Fingerhut Adalbertus, synek od
Halánků, upřímný, zdravý, dobře živený, obratný a ochotný. Jsa z bohatého domu,
míval vždy kapsy plné mlsků dle období ročního: kaštany, vejce na tvrdo,
angrešt, jablka, sladké dřevo, cukrátka, jimiž štědře častoval mlsné spolužáky.
Nosíval však také potravu duševní nám všem zvláště milou, čtení české, které
jsme hltali tím dychtivěji, jelikož nám bylo přísně uloženo vždy jen mluviti
německy, ač to mnohému šlo dosti krušně." 7)

U Emanuela Salomona se záhy projevuje jeho nesporný malířský, později také
spisovatelský i jazykový a překladatelský talent a tak se celý jeho život
pohybuje v symbióze mezi vzorným plněním vojenských povinností rakouského
důstojníka na straně jedné a uměleckou tvorbou na straně druhé.

Základy kresby dostal zprvu u českých malířů Jana Kroupy (*1794, + 1875) a
Martina Tejčka ( * 1780?, + 1847). Poté mladý, bystrý a nadaný chlapec v r. 1837
v prvním roce studia staroměstského Akademického gymnázia v Praze zároveň
navštěvuje na malířské Akademii figuralistickou a portrétní školu ředitele
Akademie Františka Xaviera Tkadlíka . Protože ten je však plně vytížen výukou
dospělých studentů a na mladého hocha mnoho času nemá, svěřil jej otec do
výchovy Antonínu Mánesovi, který na své krajinářské škole učil i své dva syny
Quida a Josefa. U tohoto pedagoga prošel úplným akademickým kurzem a z té doby
zachované práce ukazují nejen velké nadání, ale i časnou zralost. Toužebné přání
mladého Emanuela Salomona pokračovat dále ve studiu na malířské akademii a stát
se malířem však otec nedovolil a r. 1840 byl jedenáctiletý chlapec zapsán,
určitě po poradě se švagrem, do druhého ročníku Tereziánské vojenské akademie ve
Vídeňském Novém Městě.(Obr.II)

V té době na škole působí jako učitel českého jazyka i jeho strýc a ten tak
nadále pěstoval v mladém Emanuelu Salomonovi české vlastenectví.
V r.1846 byl Salomon vyřazen jako Leutnant II. Klasse - poručík II.třídy,
zůstává však i nadále ještě rok v akademii ve vyšším kurzu, kde se nejnověji
vyučovalo kresbě a malbě, samozřejmě se zaměřením na potřeby armády.. Roku 1847
je jako premiant kurzu zařazen v hodnosti Leutnant I. Klasse - poručík I.třídy.
do 28. pěšího pluku "La Tourova" se sídlem v
Terezíně.
Majitelem pluku byl od r. 1832 až do své smrti Theodor František hrabě Baillet
de La Tour (* 15.6.1780 Linz - + násilnou smrtí 6. října 1848 při nepokojích ve
Vídni).

Na dovolené v Praze se zdokonaluje mladý poručík v krajinomalbě u svého
někdejšího staršího spolužáka z Mánesovy školy pozdějšího profesora Bedřicha
Havránka - představitele manýrismu (* 4. ledna 1821, Praha - + 1. března 1899).


V dubnu bouřlivého roku 1848 vytáhl s plukem přes Plzeň, Řezno, Mnichov a
Insbruck do vzbouřeného Lombardska - Benátska, kde pod
Radeckým
bojoval v červnu několikrát při Adiži, potom jako praporní pobočník 23. července
u Sommacampagni, 25. července u Custozzy a 27. července u Volty, a pak 4.srpna u
Milána.
Prvého srpna byl povýšen na Oberleutnant a následně je převelen začátkem srpna
zpět do
Terezína
.
Odkud však hned vyráží s 2. praporem svého pluku přes Prahu a Olomouc ke
vzbouřené Vídni, účastní se koncem října bojů i konečného obsazení města.
Z Vídně vyráží 4. prosince v armádním sboru Jelačiče bána nejprve do Mostu nad
Litavou a potom do vzbouřených Uher, kde bojoval v bitvách 16. prosince u
Parendorfu, v kruté zimě 30. prosince u Móoru, dále 3.ledna 1849 u Tetíně a
5.ledna.1849 vstoupil s vojskem do Budapešti.

Dalších bitev se zúčastnil 14. února u Tornalje a 24. února u Pétervašára
Za udatnost ve dvoudenní krvavé bitvě 26. a 27. února u Kápolny byl později
vyznamenán
Vojenským záslužným křížem s válečnou dekorací
a ruským

Řádem Sv.Anny 3.stupně s meči.

Další bitvy absolvuje u Hatvanu 2. a 5. dubna, u Isaszegu 6. dubna, u Czinkoty a
Pešti denně od 8. až do 21 .dubna 1849.

V červnu je přidělen ke generálnímu štábu a vřazen do podunajské armády pod
Haynaue. V této podunajské armádě se účastnil pak bitev 28. června u Rábu, 2.a
11.července u Komárna , 5. srpna u Severina a Söregu a 9. srpna u Temešváru .

Následně je definitivně převelen do generálního štábu a posádkou byl v Budapešti

Ještě mu nebylo ani 22.let (!), když je 1.listopadu 1850 povýšen na Hauptmann
II. Klasse - setník II.třídy. Pak krátce střídá posádky v Temešváru, opět
Budapešť a zpět do Temešváru, kde roku 1853 postupuje na Hauptmann I. Klasse -
setníka I.třídy. V 50. letech byl pověřen armádním velením namalovat pro císaře
několik výjevů z války v Uhrách a proto v roce 1851 cestoval po uherských
bojištích spolu s malířem Albrechtem Adamem (*1786- +1862) povolaným z Mnichova,
aby pro císaře namalovali žánrové obrazy několik bitev.

Po splnění tohoto úkolu může dát plně své nadání a malířské schopnosti i ve
prospěch své nové vojenské specializaci - vojenské kartografii a jako pozdější
kartograf u vídeňského Vojenského zeměpisného ústavu ( kam se však dostal až
poté, co odvedl skvělou kartografickou práci v členitém terénu rumunských hor v
tehdejším Valašském knížectví) se tento výtečný mapař začíná věnovat vojenskému
mapování v Banátu, Vojvodině, Valašsku, Uhrách a v Benátsku.
R. 1853 kupříkladu znovu zaměřoval (reambuloval) podle rozkazu tam velícího
generála hraběte Coroniniho část obvodu srbskobanátského pluku u Staré Moldavy
při Dunaji v bývalé Vojenské Hranici, a dříve již vytištěna generální mapa
Srbské Vojvodiny a Temesského Banátu byla jím znovu sestavená.

Volné chvíle však vždy využíval k malování a dalšímu sebevzdělávání v této své
celoživotní zálibě. Na dovolené v Praze vystavoval v Jednotě krasoumné
(Klementinu) "Výjevy z války v Uhrách"
Na jaře r. 1854 byl ve Vršci členem generálního štábu Wolfovy divize sboru
srbsko-banátského, brzy na to je přeložen do Verony a na podzim do Prahy k
velitelství 1. armádního sboru.

V té době, kolem roku 1855 se počíná rozvíjet i jeho další životní záliba -
literární tvorba a o co později s ní začal, o to dynamičtěji rostla. I když v
umění u něj malířství bylo vždy na místě prvém, po krátké době si už
"postěžoval" : ".....přesto, že píši jen zřídka a maluji neustále a sám sebe
pokládám více za malíře, než za spisovatele, přece ku podivu každý člověk mi
píše k adrese na dopisech "spisovatel" a ani jeden nenapíše "malíř"...." 6)


Jeho nadání i v oblasti jazykové, které se projevovalo již při studiu na
gymnáziu a později na Tereziánské akademii, kdy vždy patřil k nejlepším
studentům se rychle rozvíjí a tak se z něj stává polyglot , ovládající vedle
mateřské češtiny ještě více jak deset dalších jazyků ( i když ve svém životopise
přiznává skromně počet nižší). Některé ovládá na tak vysoké úrovni, že překládá
díla z angličtiny, francouzštiny a italštiny.

I přes hektický způsob vojenského života s neustálým stěhováním, dopisuje zprvu
do pražských novin , ale záhy jeho příspěvky doplňované nezřídka autorovými
ilustracemi z prostředí o němž psal, znaly snad všechny redakce českých
časopisů. Čtenáři si jeho články přímo vyžadovali , publikoval je ve svých
novinách i Jan Neruda. Jeho literární tvorba záhy začala obsahovat i náročnější
a obsáhlejší díla. Sepsal například své paměti, pojednání o válečnictví, ale
dominantní prací se v této době (až do roku 1870) pro něj stává jeho aktivní
spolupráce na vzniku "Riegrova
slovníku naučném"
( jehož 11 dílů vycházelo v letech 1859 - 1874).
Ještě v hodnosti majora do něj přispíval hesly z oblasti vojenství a výtvarného
umění. Činil tak pod značkou FM - zkratkou z počátečních jmen
Friedberg -Mírohorský. Později se tato jeho značka objevuje nesčíslněkrát i v
" Ottově slovníku naučném" od prvního až do posledního
XXVII. dílu a sám nakladatel Jan Otta si jeho spolupráce nesmírně cenil. V tomto
vrcholném lexikonu té doby zpracovává pak vedle výše zmíněných oblastí i hesla
přírodoléčebná a z oblasti jezdectví. Lze tedy právem říci, že spolu se
spoluautorem vojenských hesel vojenským spisovatelem
Patrikem
Blažkem
je prakticky zakladatelem moderní české vojenské
terminologie.


Přes léto r. 1856 mapoval v knížetství Valašském v okolí Fokšan a v následující
zimě vypracovával ve Vojenském zeměpisném ústavě ve Vídni věci v létě mapované.
V letech 1857-58 mapoval v Uhrách v okolí Dunaföldváru a pak byl zařazen v
evidenční kanceláři generálního štábu ve Vídni a k absolvování tzv.válečné
školy. Zde se samozřejmě chopil příležitosti a navštěvoval na vídeňské malířské
akademii večerně školu profesora P.J. Geigera takže po jejím ukončení pak byl i
plně absolvovaným akademickým malířem.
Ve Vídni také vystavoval v tzv. Schönbrunnerhause "Výjevy z Rumunska a z
Uher"


Před vypuknutím války r. 1859 byl přeložen do Štýrského Hradce k velitelství 6.
armádního sboru, s jehož hlavním stanem se přesídlil do Lince.
Tam je v květnu povýšen do hodnosti Major , načež je v srpnu přeložen do
hlavního stanu 1. sboru armádního do Lublaně a v listopadu do hlavního stanu II.
armády ve Veroně pod velení hraběte Augusta Degenfelda a později pod velení
Benedeka.

Zde ve Veroně se 10.10. 1860 ve třiceti letech žení s pražskou rodačkou - dcerou
c. k. plukovníka Rudolpha z Friessů - Marií Rudolphovou šlechtičnou z Friessů.


Roku 1860-61 je opět činným při vojenském popisovaní území a měl tu na práci
kraje mezi Minciem a Adiží a pak mezi Talmentem (Tagliamento) a Sočou.
Od srpna 1861 do května 1862 byl náčelníkem štábu při velitelství pevnosti
Mantovy, potom je opět činný v hlavním stanu II. armády ve Veroně. V roce 1864
je povýšen do hodnosti Oberstleutnant - podplukovník a do r. 1866 řídí I. oddíl
zeměměřičský v Banátě se sídly v Temešváru a v Pančevě.

V dubnu 1866 se odebral do Verony jako náčelník štábu tamního pevnostního
velitelství. V červnu hodnostně postupuje do hodnosti Oberst - plukovník. Zde
také prožívá boje na jižní frontě prusko-rakousko - italské války. Tyto jižní
boje, kde rakouská vojska zvítězila jak na souši, tak na moři popisuje velice
poutavě a přitom vojensky přesně ve své pozdější knize "Vzpomínky na
válečný rok 1866"
včetně přesných personálních sestav velících
struktur všech tří armád ale také svých úvah, postřehů a na důstojníka rakouské
armády až odvážné kritiky nedostatků , jak politicko - strategických, vedoucích
k této válce, tak vojenských taktických a operačních chyb, které podle něj
zapříčinily porážku daleko silnějšího uskupení severní armády a to i včetně
svých představ o tom, "jak se mělo postupovat." V analýze se zmiňuje
kupříkladu o tom, , jak se přeceňuje fortifikační taktika vedení válek, což se v
této válce jasně projevilo, poukazuje nejenom na zastaralou výzbroj ( perkusní
puška proti jehlovce) a jmenovitě obviňuje z tohoto zpozdilého technického stavu
některé zodpovědné vysoké důstojníky, poukazuje na naprosto nevhodnou barvu
rakouských uniforem, kdy bílá barva je v terénu přímo terč (při té příležitosti
si naopak "pochvaluje", jak zřetelně se odrážely červené košile

Garibaldiho
oddílů proti bílým skalám a jak je proto snadno zasahovali
tirolští jägři), ale všímá si bystře i detailů, které u jiných autorů nenajdete
např. o perfektním orientačním výcviku pruských poddůstojníků a mapovém vybavení
pruských oddílů :
"......Byliť totiž u Prusů všichni poddůstojníci opatřeni mapami dosti
podrobnými krajů českých , mapami drženými v patrnosti, t.j. opravovanými
svědomitě dle nových útvarů v pomezí, nových cest, samot, vůbec dle všech změn,
a že tito lidé dobře mapám rozuměli, kdežto u nás mapy ukazovaly vše, jak bylo
před dávnými časy, kdy ty které kraje vyměřovány, a mapám mnohdy platně
nerozuměli ani mnohem vyšší pánové....." 6)

V knize podrobně popisuje i jeden zvláštní úkol, kterým byl pověřen, kdy z
důvodů porušení demarkační linie italskými oddíly po dohodnutém příměří, byl z
Verony poslán do Strả u Padovy jako parlamentář se stížnosti ke generálu
Cialdinimu, vrchnímu veliteli italské armády, s žádostí o zadostiučinění,
kteréhož úkolu se velmi zdárně zhostil. Tento okamžik zachytil i na jedné z
mnoha kreseb v knize (Obr.III)

Lze říci, že kdo se chce situací vedoucí k válečnému konfliktu v roce 1866, jeho
průběhu a ukončení vážněji zabývat, neměl by tuto knihu opomenout.
Po předání veronské pevnosti italské armádě na základě mírových podmínek, dle
kterých monarchie mimo jiné přichází o Benátsko, byl od 16. prosince 1866 do
května 1869 náčelníkem generálního štábu v Zadru, potom je přesazen k 78. pluku
pěšímu do Osěku slavonského.

Zde se velmi často přátelsky stýkal s biskupem Strossmayerem, mimo jiného
zakladatelem záhřebské galerie a sídlícím v nedalekém Djakově.
Od 1. listopadu 1872 velel 1. pěší brigádě 33. armádní divize v Komárně, V roce
1873 je povýšen na generalmajora , 1875 přeložen do Budapešti, a v roce 1878 je
mu svěřeno velení 30. armádní divize ve Lvově, kde 15. září toho roku je povýšen
na Feldmarschalleutnant - polního podmaršálka.
I tam vystavoval svá díla u " Towarzystwa sztuk pieknych" žánrové obrazy z let
1879 až 1883
1. listopadu 1883 po 37leté činné službě odchází na trvalý odpočinek do Prahy,
Při této příležitosti je vyznamenán
Řádem
železné koruny II. třídy
a roku 1884 povýšen do šlechtického stavu
- jemu a jeho přímým potomkům byl udělen stav Freiherr - svobodných pánů.

O důvodech jeho odchodu do důchodu se traduje velmi zajímavá historka, podle
které toto pensionování nemělo tak zcela obvyklý průběh . K čem tedy mělo dojít?


V roce 1883 se panu polnímu podmaršálkovi dostalo velké cti a byl pozván k
tabuli J.C.M.
Františka
Josefa I.
U tabule seděla vedle císaře, vysokých hodnostářů i nějaká
arciknížata, členové panovnického rodu. Po jídle u černé kávy se jedno z
arciknížátek při řeči velmi neslušně otřelo o český národ. Friedberg, hluboce,
až do nitra duše uražen povstal a prohlásil, že ".....on jako Čech
pokládá za svojí povinnost jeho císařskou a královskou výsost, pana arciknížete,
nejposlušněji upozornit, že český národ je z úhelných kamenů říše
rakousko-uherské a že svým rozhodnutím po smrti krále Ludvíka roku 1526 položil
základy příští monarchie, takže kdyby nebylo českého národa, nebylo by ani
nynější říše!"


Na podnět samotného císaře se hovor rychle stočil jiným směrem i když bylo jasně
vidět, že postiženému arciknížeti to po chuti nebylo a ve vzduchu stále zůstalo
mrazivé napětí. Druhý den, když se Friedberg vrátil z ranní procházky ke
snídani, čekal na něj již zvláštní posel s obálkou ve které byl "modrý arch" -
převedení do výslužby. 2)

I když tato známá episoda nebyla jistě jediným a hlavním důvodem odchodu do
výslužby, přece jen svědčí o charakteristických rysech Salomonovy povahy -
horoucím patriotismu, smyslu pro spravedlnost a čest.. Ale přestože byly tyto
jeho povahové rysy nadřízeným dobře známy již dříve, nebránily nijak v jeho
takřka závratném služebním postupu i když nepocházel ze žádné prominentní
rodiny.
Proto si krátce znovu tento jeho služební postup shrňme tentokrát z pohledu jeho
životního běhu.

Poručíkem II.třídy se stává v 17. letech, o rok později, tedy osmnáctiletý, již
poručíkem I.třídy, nadporučíkem ve věku 19. let a setníkem II. třídy v necelých
22 letech (!) a setníkem I. třídy se stává ve věku 28 let. Majorem je již ve
věku 30 let a podplukovníkem o pět let později ve věku 35.let. Plukovníkem je
jmenován ve svých 37 letech , generálmajorem ve věku 44. let a polním
podmaršálkem již v 49. roce svého života.

Svá prvá vyznamenání obdržel již ve věku 20 let v hodnosti nadporučíka, kdy je
dekorován za udatnost v boji Vojenským záslužným křížem s válečnou
dekorací
a ruským Řádem sv. Anny III. třídy s meči

To vše svědčí o jediném -. Emanuel Salomon z Friedbergu byl vždy naprosto
loajálním bezúhonným vojákem, zasloužilým a statečným účastníkem bojů, které
zachránily v bouřlivých letech 1848 - 49 monarchii a v roce 1866 vítězstvím na
jižní frontě částečně udržely vojenskou reputaci rakouské armády a umožnily
alespoň trochu výhodnější pozici monarchie při sjednávání příměří a následné
mírové dohody.

Vždy byl prvotřídním důstojníkem a vojenským odborníkem ať již ve velitelských
funkcích a nebo v odborných - zejména kartografických. Povahy byl velmi upřímné
a otevřené a jeho svrchovaný smysl pro spravedlnost a právo mu nedovolovaly
mlčet, i když by to bylo někdy zdánlivě moudřejší. Byl proto ctěn a milován
svými podřízenými, ale u nadřízených to většinou bylo naopak.

Za 37 let své vojenské kariéry prošel prakticky všemi velitelskými funkcemi od
pobočníka přes člena i náčelníka generálního štábu až po velitele divize,
zúčastnil se prakticky všech významných vojenských tažení a bitev své doby a
"vojákoval" téměř ve všech zemích rakouského mocnářství - v Itálii, Uhrách,
Chorvatsku, Rakousku, Polsku a samozřejmě v Čechách. 8)

Po pensionování trvale přesídlil do Prahy a věnoval se naplno svým kulturním
láskám a. zapojil se do pražského společenského a kulturního života. Pražská
veřejnost přijala vojáka s duší umělce velice příznivě ve všech společenských
vrstvách. Šlechtický stav , vysoké hodnosti i známosti ve vysokých kruzích
vídeňského dvora včetně samotného císaře mu otevíraly do široka přístup mezi
pražskou smetánku. On však tuto společnost příliš nevyhledával a své styky
udržoval spíše s "dušemi spřízněnými". Vzdělanci si jej vysoce cenili pro jeho
mimořádné a hluboké znalosti i kritický rozhled. Své dřívější styky byl vždy
ochoten nezištně použít, pokud mohl posloužit k dobru české věci. O této
skutečnosti zanechal zajímavou vzpomínku jeden z našich nejlepších konstruktérů
palných zbraní Karel Krnka.

Po té, kdy poručík Krnka vysílen bojem s patrně "zainteresovaným" ministrem
války hrabětem Arthurem Bylandt- Rheydtem a znechucen zákulisními praktikami o
prokázání přednosti své opakovačky oproti ministerstvem protěžovanému systému
Mannlicherovu, byl nakonec na opakovanou žádost konečně propuštěn do zálohy ( a
to se skandálem, kdy byl navíc Krnka zbaven vojenské hodnosti za urážlivé výroky
proti generálnímu štábu i samotnému ministru války), usazuje se u otce puškaře
Sylvestra Krnky v Praze - Michli a začíná pracovat v jeho zbrojní dílně. Dne 28.
září 1887 se žení.

"....Brzy po usídlení novomanželů v Michli je poctil návštěvou český
spisovatel Miroherský. Velmi se zajímal o novou opakovačku a přivedl s sebou
několik přátel. Jak bylo tehdy známo, byl Miroherský polním podmaršálkem ve
výslužbě. Zakrátko přijela další návštěva. Nebyl to nikdo nevýznamný. K velkému
překvapení obou pánů Krnků to byl sám "šéf", podmaršálek Fabiny s celým
generálním štábem 8. sboru. Živě se zajímali o novou opakovačku a mluvilo se
opět o předložení tohoto vzoru .." 4)


I když se situace s rozhodnutím o prioritě systému Mannlicher nakonec nezměnila,
i v důsledku této návštěvy (a pozdější interpelace poslance
Dr. Riegra)
se spor o regulérnost rozhodování rozhořel znovu a nakonec musel ministr války,
poté co byl usvědčen ze zaujatosti a nepravdivých výroků, odejít do penze.

Většinou se však Friedberg - Mírohorský věnoval malířské tvorbě. Císař
František
Josef I.
, s nímž se znal z dřívějších vojenských tažení, dokonce jeho obrazy
sbíral. Mladší malířská generace jeho tvorbu naopak kritizovala, ale je
zapotřebí si uvědomit, z jakých rozdílných dob a stylů obě strany vycházely. Sám
Friedberg - Mírohorský "....Zavrhuje naprosto t. zv. "moderní" umění
výtvarné bez myšlenky, bez komposice, bez kresby, s nemožnými barvami,
nepravdivé, ohyzdné, nejasné, mlhovité, mnohdy až do nepříčetna ponuré, a se
svědomitými malíři Lhotou a zemř. Havránkem smutně naříkával na politování hodné
scestí, kam malba zabředla...." 1)
Tyto dvě strany skutečně porozumění pro
vzájemnou tvorbu mohly najít těžko. Někdy však musely, když to bylo "v rodině".
Úsměvné je totiž v případě Friedberga - Mírohorského, že choť Alfonse Muchy byla
jeho neteří.

Bylo mu 54 let a měl před sebou ještě celé čtvrtstoletí plodného života. A tento
čas vyplnil tak nad běžnou míru, že nám nezbývá se než žasnout nad jeho pílí a
činorodostí.

Za svůj produktivní umělecký život tvoří olejomalby ze všech oborů v množství
přesahující 450 pláten, akvarelů není o nic méně a skic, náčrtů podle přírody,
kartonů a rozvrhů pro obrazy jak v kresebnicích, tak na jednotlivých různých
listech je počet velmi veliký. Maloval obrazy bitev, vojáků, množství
folklorních námětů , krajin ale i malebných zákoutí starých měst. Pod vlivem
svého někdejšího učitele Tkadlíka zpodobňuje častokrát motivy náboženské. Pro
záhřebskou galerii založenou biskupem Josifem Strossmayerem , jehož jméno nese
náměstí v pražských Holešovicích, maluje plátna s jihoslovanskými motivy a
výjevy. Podobizny generálů jím vymalované visí v čestných dvoranách Tereziánské
vojenské akademií. ve Vídeňském Novém Městě a Vojenské technické akademii ve
Vídni . Svým osobitným stylem zachycuje v obrazech vedle mnoha jiných, dnes již
zaniklých, zákoutí staré Prahy, zejména starého Smíchova, i zámeček ve staré
Libni, zvaný "Ztracená varta" a hospodářství s poetickým názvem
"Malovaný lis"
- místa, kde prožíval své dětství.

K jeho námětovým láskám patřilo i ilustrování českých lidových písní a českých
básní, kdy na rozdíl od Alšovy zkratkové, spíše grafické linie, k nim tvoří
ilustrace mající ráz hotových obrazů, kdy s tužkou pracuje jako se štětcem.
Některé pak vyšly ve "Fotografické obrazárně" Friedrichově, později Bartošově
jako tisky . Z nich nejznámějším se patrně stal rozlehlý litografický list
"Kde domov můj"
. Zná se s mnoha českými vlastenci a Karolíně Světlé např.
věnuje mnoho ilustrací pro její stěžejní "Vesnický román".

Mnohé z jeho kreseb byly publikovány mj. v knize "Památník k oslavě
padesátiletého panování Jeho Veličenstva císaře a krále
Františka
Josefa I.
jakož i dvěstěletému trvání 28. pěšího pluku
Humberta
I.
, krále italského."
Za přispění čelných uměleckých
závodů a spolupracovníků upravil Jindřich Alexandr. Praha 1898.
Emanuel
Friedberg -Mírohorský přispěl do tohoto Památníku nejen v části obrazových
příloh, ale též rozsáhlou statí, vypsanou ze svých "Pamětí"
pod názvem "Dvacet měsíců pohnuté doby v pěším pluku č. 28",
kterou samozřejmě i doprovodil ilustračně I.).

Kromě již výše zmíněných výstav, realizovaných během aktivní služby, v důchodu
vystavoval v Praze malby r. 1884, 1891 na jubilejní výstavě a v Rudolfínu. V
Rudolfínu vystavuje také r. 1892, 1893 a 1899 a na Národopisné výstavě r. 1895
celou řadu obrazových válečných příběhů z r. 1848 a 1849.

Císař
František Josef I.
z jeho akvarelů měl čtyři z objednávky z let 1852 a 1853
( "Obřadné výjevy vojenské" . a "Naleziště uherské koruny u Staré
Ršavy"
) a jednu olejomalbu "Paráda vojenská na Campo Marte v Benátkách
1861"
, malovanou. r. 1862.

Největší jeho olejomalba mající plochu 6 m2 "Svatební průvod dalmatský"
(1886) byla věnována Náprstkovu průmyslovému museu, "Kristus s učni před
Emausem"
3 m2 (1889) je v kostele ve Střezměři, "Sv. Kliment"
bezmála 2 m2 (1894) v domácí kapli vodoléčebny dra. Piaseckého v Zakopaném. Řada
obrazů byla darována jiným kostelům v Čechách, v Haliči i v Chorvatsku, některým
museím v Praze, Opavě a ostatní olejomalby, jakož i akvarely jsou roztroušeny u
mnoha soukromníků. Snad největší soubor jeho prací býval v majetku paní Hermíny
Rodové, která vlastnila vilu "Blaník" poblíž Louňovic pod Blaníkem, k
níž jezdíval Friedberg s rodinou na letní byt. Svoji vlastní podobiznu vymaloval
několikrát, neboť jak sám píše : ".. kde kdo si ji přál.." 1) . Akvarel
"Svatební průvod dalmatský" (1881) stejný jako olejomalba jeho u
Náprstků dal do svatebního alba, věnovaného českými umělci korunnímu princi
arcivévodovi Rudolfovi.

Kresby jeho dodávané do "Humoristických Listů" hned od
jejich založení r. 1858 do 1879, pak r. 1885 a 1899 jdou do tisíců, v oněch
prvních 21 letech málokteré číslo bylo bez nich a mnohá čísla byla jich plna, do
"Šípů" přispěl někdy něčím, do vážných časopisů
obrázkových jako "Obrazy života", "Květy",
"Světozor", "Ruch" ,
"Zlatá Praha"
rovněž kreslíval do r. 1889., Těchto několik
tisíc zachovaných kreseb vypovídá nejen o jeho umělecko - optickém vidění světa,
ale projevuje v nich i své osobní názory na rozmanité otázky dne, na problémy
běžného i veřejného života, i na události politické. A právě v těchto se opět
objevuje jeho upřímné, až radikální vlastenectví často zahroceno útočně zejména
při zápasech o českou školu a o důstojnější postavení národnostních
menšin.Takové kresby a politické karikatury otiskované právě například v
"Humoristických listech"
a v "Šípech"známých
svým protivládním radikalismem mohl tento rakouský důstojník otiskovat pouze
anonymně či používat průhledné pseudonymum "Mírohorský"a
pouze jeho vynikající plnění vojenských povinnosti způsobilo ze strany
nadřízených. "zamhouření očí" nad takovým počínáním.

Maloval i divadelní dekorace a opony pro ochotníky do Chrudimi, Tábora, Rychnova
n. Kněžnou aj. navrhuje vojenské i spolkové prapory. Jak to mohl vše zvládnout?


To se vysvětluje ve jeho životopise : ".....Plodnost tuto lze vysvětlit
báječnou rychlostí tvorby jeho a tím, že svědomitě a pilně používal. každé volné
chvíle ke studování podle přírody a ke zdokonalování se v umění....." 1)



A že jsou jeho díla ceněna dodnes dosvědčuje například i 56.Aukce
"Spolku Hlahol"
z 6. listopadu 2004, kde je uvedena (v oddělení
"Grafika, kresby 18. - 20. stol".) tato aukční položka :

360. Salomon Emanuel Mírohorský z Friedbergu
Venkovská děvčátka ................................................ 1 800 Kč
akvarel, tužka, papír, 10,3 x 7,8 cm, monogr. PD F, rám, vzadu ve
výřezu razítko pozůstalost Friedberka Mírohorského
9)

Jeho činnosti literární, žurnalistická, překladatelské i jiná je tak rozsáhlá,
že bude nejlépe, (přesto že jsme některé údaje již uvedli výše), když budeme
přímo citovat z jeho životopisu v "Ottově slovníku naučném"
(díl XXII., str. 553-556) :
".....Psal až do r. 1862 menší článečky fejetonistické do "Pražských Novin",
do tehdejšího "Času" a "Hlasu", r. 1859 zlomky cestopisné do Nerudových "Obrazů
života", pracoval do r. 1870 hesla vojenská pro "Naučný Slovník"
Riegerův
, r. 1864-67 přispíval do tehdejší "Zlaté Prahy", do tehdejších
"Květů" a "Světozora" črtami z válek r. 1848-49 a krátkými výklady ke kresbám
svým do těchže časopisů, r. 1868 sepsal pro "Názorný atlas" k řečenému
Riegerovu
slovníku "Válečnictví polní a vojenství", do "Květů" přispíval články o
Dalmacii, do "České Thalie" črtami divadelními, r. 1872 napsal "Úvod ke kresbě a
malbě", vydaný Urbánkem r. 1877, r. 1873 drobnosti do vojenského časopisu
"Vlasť", r. 1873-1889 podával sem tam fejetonistické články většinou národopisné
do "Národních Listů", psával r. 1869-76 do lesnického časopisu "Háj", r. 1878-80
do pražského časopisu pro obuvníky a do moravské "Koledy", r. 1881 do
"Divadelních Listů", r. 1884 vydal brožurku "O vegetarismu", od r. 1885-93 psal
hojně do "Vojenských Listů", mezi jinými statěmi čásť "Pamětí ze svého žití z
let 1840-48", r. 1888 napsal drobné články též kritické o malbě do "Vyšehradu",
od tohoto roku. pracuje pro "Ottův Slovník Naučný" hesla vojenská, jezdecká,
malířská, přírodoléčebná a j., r. 1895 psal do "Domácího rádce", od r. 1896 píše
do "Přírodního lékaře", t. r. Bačkovský vydal z "Pamětí z jeho žití" - "Před 30
lety (z války 1866)" a "Před 40 lety (mapování v Rumunsku)".

Svůj talent věnoval i Thalii. Začal psát i divadelní hry , z nichž některé si
svou satirou německých buršáku v Praze "vykoledovaly" i úřední zákaz hraní.
Malých veseloher napsal řadu, z nichž po ztracení několika zůstalo zachováno 11
: "Sliby chyby", "Záletníci" (obě provozována v prozatimním. divadle v Praze),
"Překvapení", "Vzácný host" (v rukopise); "Svatební střevíce", pak tendence
Kneippovské "Syčáci", "V ranní rose" "Bosá obutému", "Zbláznil se", "Ti
nejdrobnější" a "Popelčin sandálek", těchto 7 bylo provedeno ochotníky.
Drobné články jsou roztroušeny po kalendářích "vysloužilců" a jinde po různých
památnících. Jeho "Paměti z mého žití" a začatý román "Jak se mstí Slovan"
zůstaly v rukopise.

Z francouzštiny přeložil r. 1890-92 čtyři romány "Teta Aurelie" a "Manžel
Jacquelinin" od A. Theurieta, "Vikomtessa" od L. Barracanda a "Odkázaná duše" od
G.Ohneta; z italštiny "Předčítatel kněžnin" od G. Barriliho, z němčiny r. 1897
"Dovětek Kneippův" a r. 1904 Kneippovu "Veleknihu".

Přednášky měl v Praze, v Hradci Král., v Chrudimi, v Poděbradech a jinde v
různých spolcích na témata vojenská, cestopisná, národopisná, a později nejvíce
životosprávná."


Jeho osoba je však zajímavá i z lidského hlediska. Od mládí je zapřísáhlým
odpůrcem kouření i konzumace jakéhokoliv alkoholu včetně piva. Že mu tyto jeho
zásady ve vojenském a zejména důstojnickém kolektivu rakouské armády život
neusnadňovaly je zřejmé.

Od roku 1851 se začal intenzivně věnovat vodoléčbě, kterou studoval r. 1854 v
Gräfenbergu u dra Schindlera, nástupce Priessnitzova, r. 1881 u Th. Hahna na
Obere Waid u Sv. Havla ve Švýcarsku, r. 1884 u dra Piaseckého v Zakopaném a r.
1887 u A. Riklího v Bledu.

Od r. 1861 byl přísným vegetariánem, odpůrcem vivisekce, chemického hnojení v
zemědělství a r. 1892 založil spolek "Český Kneipp" v
němž šířil názory německého léčitele Sebastianna Kneippa přírodně - hygienickém
předcházení nemocem a jejich léčení podle přírodoléčebných zásad. V tomto duch
začal vydávat i časopis "Přírodní lékař".
"..Žije velmi střídmě a při tom všem, či právě proto těší se pevnému zdraví,
jest otužilý a čilý, vždy naladěn do práce až do konce života…." 1)



Rodinný život však mu na rozdíl od vojenského a tvůrčího příliš radosti
nepřinesl. Svou matku ztratil krátce po narození., manželku pochoval již po 18
letech manželství a ze 7 dětí zemřely 3 maličké a pouze 4 se dožily dospělého
věku. Dva nadějní synové byli c.k. důstojníky, starší Zdenko (1865 - 1893) u
válečného námořnictva, mladší Ludvík ( 1870 - 1899 u pěchoty, oba však zahynuli
za ne zcela vysvětlených okolností - patrně ve zbytečných soubojích. Starší
dceru Helenu (1868 -1917) postihla vážná a nevyléčitelná duševní choroba a tak
jenom mladší dcera Olga (nar. 1874) se provdala v r. 1900 za finančního radu
JUDr Emila Lata a potěšila za rok svého otce vnučkou Olinkou. Bez ohledu na věk,
žil Emanuel Friedberg - Mírohorský do posledních dnů činorodým způsobem a zemřel
10.prosince 1908 ve svém pražském bytě v Žitné ulici č.p. 43. ve věku nedožitých
osmdesáti let a spolu s ním vymírá i větev svobodných panů z Fridberga.
Pochován je na Olšanských hřbitovech IX, oddělení 6, hrob č. 102. Jak skromně
žil, tak skromně vypadá i místo jeho posledního odpočinku porostlé jen prostým
zeleným břečťanem.(Obr.IVa,b)

Jednu povahovou zajímavost, pro hodně příslušníků dnešní populace jistě
nepochopitelnou, jsme si však nechali nakonec.

Co se jeho tvorby týče, ať malířské či literární je potřeba zdůraznit, že za
svou práci zásadně nebral honoráře, všechny jeho výtvory
přecházely na veřejnost nebo do soukromého držení darem, nebo byly zhotoveny
zdarma. Stejně tak i jeho práce pro Ottovo nakladatelství dělal z lásky, záliby
a zdarma, ať již to byly korektury "Besed lidu" či
"Ottova slovníku naučného" . Stejně tak není znám
jediný případ, že by jiná redakce či jiné nakladatelství mu někdy poslaly za
uveřejněné práce nějaký honorář. Je sice pravdou, že při výši služného a později
důchodu vysokého důstojníka mu toho nebylo tak zcela zapotřebí a nikdy toho také
nepožadoval - na straně druhé je však známou skutečností, že "hmotnými statky"
příliš neoplýval a prakticky žádné jmění po sobě nezanechal. Činil tak z pouhé
touhy sloužit české věci - českému národu.

A co na to "národ"?

Přestože Emanuel Salomon z Friedbergu - Mírohorský představuje jednu z
význačných osobností české kulturní veřejnosti 2. poloviny XIX. století v
tehdejší monarchii a jako zapálený český vlastenec svým vzděláním, rozhledem a
kulturní tvorbou daleko přesáhl hranice své vlasti, teprve za 20 let
po jeho smrti došlo péčí plzeňského musea k posmrtné souborné výstavě z
Friedbergovy umělecké pozůstalosti a výbor z jeho díla byl zakoupen pro pražské
musejní instituce. Písemná memoárová pozůstalost čeká v Národním museu i v
archivech jiných institucích na své zpracování dodnes. Až teprve v dnešních
dnech zpracovává PhDr. Tomáš Jiránek, z Univerzity Pardubice grantový projekt
pod názvem "Příprava edice pamětí Emanuela Salomona z Friedbergu -
Mírohorského"
s terminem ukončení 2007. Tento životopis tedy
uzavřeme citací z "Cílů projektu" s identifikačním číslem GA404/05/2493

: ....."Během svého vojenského působení Salomon z Friedbergu poznal
řadu zemí a měl příležitost osobně se setkat s mnoha významnými osobnostmi, jako
například s hudebním skladatelem F. Lisztem, biskupem Strossmayerem a dalšími.
Salomon z Friedbergu -Mírohorský se nebál vystupovat jako Čech, což bylo českou
společností velmi oceňováno. Paměti Salomona z Friedbergu - Mírohorského
představují rozsáhlý, ojedinělý, a tím spíše velmi cenný pramen nejen pro
studium poměrů v armádě habsburské monarchie v 19 . století a jejích vojenských
tažení, ale i pro poznání dobové společnosti.
10)


Základní údaje o nobilitě rodu Salomonové z Friedbergu

Jde s o starožitné šlechtictví, ve starší formě " de Frydtberg seu de
Monte Pacis"
, které je doloženo písemně k r. 1542, prvá zmínka v
zemských deskách Království českého je z r. 1645. Starožitný. šlechtický stav
byl potvrzen Nejvyšším rozhodnutím ze dne 8.12.1662 a diplomem ze dne 21.3.
1863. Povýšení do stavu panského pro polního podmaršálka Emanuela Salomona z
Friedbergu bylo uděleno dne 17.2.1884. Následovalo ještě nové potvrzeni
starobylého šlechtictví ze dne 18.5.1885 pro generálmajora Edmunda Salomona z
Friedbergu, který byl Emanuelovým bratrancem ze starší větve.

Erb Salomonů z Friedbergu (Obr.V) blasonujeme (hlásíme -popisujeme) takto :
V l. a 4. zlatém poli čtvrceného štítu černý, červeně ozbrojený, ku středu
hledící, jednohlavý orel, ve 2. červeném poli stříbrný, dvouocasý, kráčejíoí lev
se zdviženou pravou přední tlapou a a červeným, vyplazeným jazykem, ve 3. modrém
poli kvádrová hradba se stínkami, za níž vyrůstá ozbrojený muž ve stříbrném,
zlatě lemovaném krunýři a otevřenou přilbou na hlavě, v pravici třímá plamenný
meč se zlatým jílcem a v levici drží zelenou palmovou ratolest, vlevo pod ním do
zdi naráží hořící černý granát. Korunovaná turnajová přílba je opatřena. vpravo
černo-zlatými, vlevo modro-stříbrnými přikryvadly, klenotem je ozbrojenec ze
štítu mezi šesti praporci, nasazenými na dřevěných žerdich se střibrnýni hroty:


1.zlato-modře dělený, 2. stříbrno-červeně routovaný, 3. červeno-stříbrně
routovaný, 4. modro-zlatě dělený, 5. stříbrno-modře dělený se zlatým monogramem
FIII v modrém pruhu, 6.černo-zlatě dělen se zlatým monogramem F III v černém
pruhu.


Ilustrace:
I. Autoportrét Emanuela Salomona svobodného pána z Friedbergu -Mírohorského,
nejstaršího, nejvyššího příslušníka 28. pěšího pluku
II.. Dobový pohled na budovu Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém
Městě
III. Rakouský parlamentář u velitele italské armády generála Cialdiniho
IV. Snímky hrobu Emanuela Salomona z Friedbergu - Mírohorského - foto autor
V. Erb rodu Salomonů z Friedbergu



Prameny :
1) Ottův slovník naučný , díl XXII.-s.553-556,
2) Čadík, Jindřich : Špachtle a paleta úsměvná. Západočeské nakladatelství v
Plzni, 1966, kapitola "Mírohorský musí do penze", s. 68-71
3) Chromý, Mojmír " Emanuel Salomon svobodný pán z Friedbergu - Mírohorský -
voják, spisovatel, malíř a spolutvůrce Ottova slovníku naučného" , článek in
Heraldická ročenka 1988 Vydala Česká numismatická společnost, pobočka Heraldika,
s. 61-67, Praha 1988
4) Slanina, Miroslav: Krnkové a vývoj palných zbraní 1848 - 1926, s. 26 - 28
vydalo v r. 2001 Nakladatelství a vydavatelství Agentura Pankrác s.r.o. ISBN
80-902873-1-X
5) Fritsch, Jaroslav : Banka zapomenutých osudů aneb Olšanské střípky, s.55 - 58
Agentura Pankrác s.r.o. 2003, ISBN 80-86781 -01-1
6) Emanuel Salomon z Friedbergu: Vzpomínky na válečný rok 1866 vyňaté z paměti
vyššího důstojníka, nakladatel Dr. František Bačkovský , Praha 1906, 2. vydání


Drobné odkazy z Internetu :

7)
http://www.radio.cz/cz/clanek/61679

8)
http://www.austro-hungarian-army.co.uk

9)
http://www.auctions-art.cz/

10)
http://aplikace.isvav.cvut.cz/



Erb3.jpg



Obr.V
Erb Salomonů z Friedbergů v barvě


Olšany 2.jpg



Obr.IV.b
Celkový pohled na prostý hrob


Olšany 1.jpg



Obr.IVa
Náhrobní deska


Parlamentář.jpg



Obr.III
Salomonova ilustrace z knihy "Vzpominky na r 1866"
Parlamentář u velitele italské armády


Vojenská akademie2.jpg



Obr.II
Dobový pohled na budovu Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě


Obrázek4.jpg



Obr.I
Autoportrét Emanuela Salomona svobodného pána z Friedbergu -Mírohorského,
nejstaršího, nejvyššího příslušníka 28. pěšího pluku


Přidávám ještě jednu dodatečně objevenou fotografii Emanuela Salomona
svobodného pána z Friedbergů, z jeho stáří, patrně poslední v jeho životě.
Je z nekrologu, který vyšel ve "Zlaté Praze, 1909 ročník XXV,
13.číslo,s.155
"
V nekrologu je uveden zajímavý fakt, který si málokdo uvědomí. Díky jeho
korekturám, které dělal při práci na celém Ottově slovníku, je
patrně jediným člověkem, který jej také celý přečetl


Obrázek5.jpg



Z nekrologu v Zlaté Praze, ročník XXV, 13.číslo,s.155,1909 - Emanuel Salomon
svobodný pán z Friedbergu


spacer spacer spacer spacer
spacer spacer spacer spacer

Vítejte v kraji Blanických rytířů

powered by bambic.cz | 2oo6-2o12

Valid HTML 4.01 Transitional